PO DESETI LETECH

MILOSLAVA REZKOVÁ – HÜBNEROVÁ

ATLETIKA – SKOK VYSOKÝ

MEXIKO 1968

Stroze a úředně drnčí telefon. Zvedla hlavu od diáře.

„Hübnerová, slyším... Jo to jsi ty, babi? Ahoj. Ne, nerušíš. Vyřizuju lejstra, zapisuju, zakládám, prostě jako vždycky. Co jiného by měla dělat ženská s pracovním zařazením trenér–organizátor. Linda? To nemusíš, vyzvednu ji ze školky sama. Ale jistě, budu tam včas, i když asi zase poslední ze všech maminek. Mají prostě s naší holkou smůlu, já je chápu, učitelky taky pospíchají domů. Takže přijdeš. Prosím tě, stav se v sámošce, kup veku, dva litry mléka, nějaký sýr a máslo. Svíčkovou? Uvaříš ji sama? A hovězí vývar? Já vím, že víš, jaká jsem polívková. Ale proč? Samozřejmě, koukám na kalendář. Pátek sedmnáctého října. Počkej, máš pravdu, počkej...“

Krátkozraké pomněnkové oči za obroučkou brýlí zamrkaly. Najednou je tu obraz, konkrétní a přesný. Požár mexického slunce. Dobrých čtyřicet Celsia. Miliardy rozpálených jehlic se zabodávají do každého póru vyprahlé kůže. Barevný slunečník s řídkým plátnem vrhá asymetrický stín na sportovní tašku, jejíž kůže změkla a vnitřek jako pec sálá na pečlivě založený humoristický román o třech mužích ve člunu, který sepsal kolíbavým rytmem obdařený Jerome K. Jerome.

Ještě před půlhodinkou byla vysmátá, když autor popisoval situaci, jak spadl do vody. Pobledlé soupeřky i upocení rozhodčí ve slamáku na ni civěli jako na bláznivou ženskou, která si spletla trávník olympijského stadiónu s rekreační loučkou na Benecku.

Ale vážení a vážené, ono je zatím všechno jinak. To já se jenom takhle pekelně soustředím. Ruda, tedy trenér Hübner, mi ihned po příletu do Mexika nasadil klapky na oči. On ví, jak na to, i jak na mne, a já s tím souhlasím. Ani jednu olympijskou soutěž jsem dosud neviděla. Tenhle stadión kromě slavnostního nástupu taky ne. A město? Dvě cesty tam za tři týdny aklimatizace. Pardon, ještě návštěva koridy. Jsou prostě věci, které si člověk nemůže nechat ujít. Mělo to být rozptýlení, byl to však smutek. Nad koncem býků, kteří tak chrabře vzdorovali a najednou je odtáhne koňský potah. A tribuna už nevnímá metráky neživého masa, jen šílí pro senzaci v kůži toreadora. Freneticky. Právě jako teď tady při velkovýrobě světových rekordů v trojskokanském sektoru. Takový závod! Tohle mi neměli dělat před zahájením soutěže. Ruda si klidně řekne: „Až tam vlezeš, nic nevnímej.“ Copak to jde? Po každém skoku Sanějeva nebo Oliviery v hledišti vybuchne šrapnel. Jako by ten zvuk trhal z těla kusy masa, záhul. Takže jsem taky pěkně naťuknutá a snažím se z toho dostat čtením, ale to nemusíte vědět, vážení a vážené...

Když ji ubytovali společně s desetkrát zkušenější (a méněkrát čilejší) Aminou, tedy Jarkou Valentovou a Fájou, tedy Marií Faithovou, v devátém patře ženské části olympijské vesnice, plnila do puntíku trenérovy příkazy. Ucpávala si uši před fámami, že ta a ta výškařka zepředu skočila 185 cm. Na tréninkový stadión chodila s Rudou, když tam byl nejmenší frmol. Předtím chvíli do klubu, poklábosit, znovu spánek, v tréninku jen dvacet třicet skoků, aby se vychytaly mouchy v technice, neměnný řád. Vlastně i v den závodu. K obědu silné kafe a trochu medu. Do tašky pár pomerančů, plášť do deště, taštičku s nezbytnou kosmetikou, rozečtenou knížku, tretry a samozřejmě dres se lvíčkem. Tohle vzácné triko vlastně obléká poprvé v životě. Poprvé může vyzkoušet, jak pruží tartan. Letos na jaře měla potíže s laťkou na 165 cm, a tady je to základní výška. Nejmladší, nejmenší, nejnezkušenější ze čtrnácti výškařek... ale pěkně se jí povede zabodovat se svými mantinely.

Snaží se nevidět ani jeden skok soupeřek, registruje pouze zvyšování laťky. Vida, 165 napoprvé, tartan krásně vede, laťku přeletěla jako vlaštovka. Vynechat příští výšku nebude přepych ani hazard. Rychle se zase s panem spisovatelem ponořit do vlahé vody. On nedobrovolně, ona ráda.

Už zase? Tak tedy dává 171, další cíl. Opatrně odložit brýle, popojít k rozběhové značce. Pečlivě odkrokovaných třiatřicet stop pro pět rozběhových kroků, pohled na laťku, která jako závora vystupuje z našedlé mlhy. Tři dioptrie na sklech brýlí značky Okula Nýrsko nemohou nahradit oči, ale na to už je přece zvyklá – skákat do neznáma gorilí skok do mlhy. Technika musí být dávno v malíčku, všechno záleží na rozběhu. Zdupnout poslední dva kroky, odraz. Laťka neochotně, ale přece jen padá. To bylo malé nedopatření, ujišťuje se. Při odrazu na laťku dýchala příliš zblízka. Stačí zvolnit první dva kroky. Pryč z matrace v sousedství spadlé laťky, to vůbec není místo k lenošení.

Prosím, na druhý pokus to vyšlo. S jistotou napoprvé zdolává i 174 a 176 cm (tolik měří to plzeňské face and dandy vydání, co píše tyhle paměti). A tuhle kapitolu musí dočíst. Ano, tady v tom plážovém horku, při soutěži. Jak to se třemi muži v člunu dopadne? A jak to dopadne s ní? Hloupost, o to vlastně nejde, rychle takovou myšlenku vygumovat. Ruda se jí snažil vsugerovat, že závodit v Mexiku je v podstatě totéž jako v Kotěhůlkách. Kotě, vždyť Speedy Gonzales je obyčejná myška, co uhání své trati pro pobavení zvídavých pohledů v zorničkách směšně zkoumavých. Asi je poslušná holka svého Rudy. Závodí. A čte. A daří se to, 178 a 180 zvládá opět na první pokus. Lidičky, to není sen!

Zaklapuje knížku a je to rána, která se ozvěnou nese celým stadiónem. A další dvě rány, na ochozech praskla nějaká struna, jinak by to tak disharmonicky neřezalo do uší. Aha, bude se opakovat start nějakého rozběhu. Provinilec se určitě potí, ona se taky potí víc, než je zdrávo. Slunce se neúnosně propaluje až do morku kostí. A mozek je také poznamenán, jenomže mozek nesmí třeštit, musí závodit, dávat stručné a jasné signály myšlenkám i svalům. Otřepat se jako doma kokršpaněl Lord. Zbavit se myšlenky, že už sedí na medaili. Na olympijské medaili, dokonce stříbrné.

Počítá správně? A co by nepočítala, i když neviděla ani jeden skok těch druhých. Většina soupeřek to zabalila, Ukrajinka Koryzová – to je ale krásný kus ženské, chlapům by se ihned začalo v kalhotech dít nedopatření díky tomu jejímu úkazu – se trápila už na předchozí výšce. Na zlato aspiruje Okoroková, jedna z favoritek, která předtím lékárnicky šetřila s pokusy. Je to tak? Ano, je to tak. Kdyby tady byl aspoň Ruda, kdyby na dálku cítila jeho přítomnost v rozmazaném davu na tribuně, jenže on nemohl, to by se rozptýlil, závodí zítra.

Rozhodčí desetkrát přeměřují laťku nastavenou na 182 cm. V životě tohle skočila jen jednou v létě v Jablonci nad Nisou. V hodině dvanácté, kdy už skoro podtrhli nominaci na OH. Bez ní. V novém československém rekordu. „Zlato osmnáctileté zlatnice Rezkové“ (vidíte ty krásné nomen omen kouzla? Je vyučená zlatnice, jmenuje se Rezková a ještě je tak mladá mladice jako třpytící se zlato) a tak všelijak podobně nadšeně glosovali palcovými titulky novináři. „Neměla co ztratit, vystoupila ze stínu,“ psalo se o ní tenkrát. A tady snad má co ztratit? Jen stínu je poskrovnu. Proč by sama sebe opět nepřeskočila o třináct centimetrů? Když je v kapse olympijské stříbro, zůstává stále šance i na zlato. Počkat, nefantazírovat, počkat...

To všechno se mnohokrát umocněně vrací, když Okoroková před ní do třetice shazuje 182. Neviděla ani tenhle pokus, lehce se rozcvičovala daleko od stojanů. Hlediště je dokonalým barometrem, protáhlý vzdech zklamání přerušil na ochozech hrobové ticho. Teď už tedy jen ona. Taky naposled.

Nemusí ani poslouchat výzvu z reproduktoru: „Nombre 76, Reškova, Czechoslovakia!“ Slyší jen tlukot srdce a hlas vlastní zpěněné krve. Popojít k rozběhové značce, krátkozrakýma očima se ujistit, že stojany a laťka jsou na svém místě. Mimoděk sáhnout na krk, kde stružky potu přetíná zlatý řetízek se dvěma srdíčky a klíčkem. Vůbec není pověrčivá, ale tenhle talisman, který sama vytepala (druhé srdce patří Rudovi), nikdy neodkládá. Proč by novináři nemohli okřídleně napsat, že zlatnice Rezková pro sebe vytepala zlatou olympijskou medaili? Ještě tohle blesklo hlavou, a pak už nic.

Soustředění. Pět vláčných kroků, stojany se přiblížily, zem zakymácela, mohutné zapáčení odrazovou nohou, tisíckrát natrénované pohyby. Není to plynulé, cítí, že je příliš utopená pod laťkou, při obtáčení se o ni měkce otírá hrudníkem. Laťka vibruje, stále vibruje, zatímco ona už přistává na matraci z pěnové gumy. Trvá to vteřinu nebo celou věčnost? Laťka na stojanech se zklidňuje.

Teprve potom se prudce zvedá, vztyčené ruce jako by chtěly protrhnout vybledlou plachtu oblohy, svíravý pocit v krku, neartikulovaný výkřik.

Je olympijskou vítězkou!

Je taky bláznivě šťastnou holkou. Teď uhnětenou z vosku, protože kolena se podlamují. Sklání se k teplákům na své hromádce a ten pohyb jako by otevřel stavidla slaných slz. Stékají po tváři, mažou make-up. Padají na brožovanou knížku od Jeroma K. Jeroma. Teď se koupu jako ty, kamaráde.

*

„Babi, haló babi, jsi tam ještě? To je dobře, já se trochu zamyslela. Večer tedy přijdeš, prima. S tím datem jsi měla pravdu, jenže tenkrát nebyl pátek. A vůbec oslavovat po dekádě se vlastně nehodí. Tak ahoj...“

Na okenní tabulce zlehka zabubnoval déšť. Milena listuje ve služebním diáři, snaží se zahloubat do práce. Rozklepala ji vnitřní chladná vteřina. Pak zas ucítila horkost. Vše spalující mexickou horkost. Už zase sedí na vyprahlé trávě, chvějícími prsty navléká přes upocené nohy tepláky. Gratulace od Rity Schmidtové, od Fáji, od Aminy, od úplně neznámých lidí, snad ji umačkají, teď už by zaručeně neskočila ani sto pade. Rty jí poškubávají, mezi smíchem a pláčem není vlastně příliš velký rozdíl. Co jí říká pořadatel ve slaměném klobouku? Kam ji to vedou? Připadá jí, že nechodí, ale je posunována, vnímá všechno a nic. Ostré světlo vystřídalo přízemí katakomb v útrobách stadiónu. Chládek. Teď jí přece gratuluje markýz z Exeteru, prezident IAAF, pak se s gratulací vynořuje Edy Ottoz. Zase ji někam směrují a posunují. Proč ji odkázali do společnosti trojice fešných dívek v mexickém národním kroji? Aha, bude ceremoniál, na plyšovém polštářku se leskne zlato. Holky, vám to sluší, proč si mě tak prohlížíte? Jak se mám s vámi domluvit, rukama? Sežeňte mi někde cigaretu, já se vám tu jinak neuklidním. Znáte naši hymnu? A odkud byste ji znaly, ta je vám krásná. Však ji za chvíli uslyšíte.

Jak se dostala ze stadiónu do olympijské vesnice, vůbec neví, najednou stojí tváří v tvář svému trenérovi, který ovšem pro ni už zdaleka není pouze trenérem, chce mu dát velkou pusu, ale jaksi z toho sešlo, jen špitá: „Rudo, já jsem vyhrála olympiádu.“ Odpovídá: „Já vím,“ a to je v té chvíli všechno. Konečně se může najíst a na oslavu vypít i třetinku chlazené lahvové plzně. A pořád někdo nosí telegramy. Nádherné telegramy ze vzdálené vlasti.

„Ne, já tu nezůstanu do konce olympiády, i když mám na to jako medailistka nárok. Vrátím se hned s výpravou atletů, patřím přece k nim.“ Možná by tenkrát znělo přesněji: vrátím se s Rudou, patřím přece k němu, je prvotřídní bavič i trenér v jednom.

Zlatá medailistka vypadá v letadle bídně. Teprve nyní ji drtí balvan únavy. Spíš psychické než fyzické. Všechno vnímá jakoby z obrovské vzdálenosti. Dav na Ruzyni, stisky rukou, nastrčené bloky pražských novinářů, mikrofony. Strašlivě se jí chce spát. Do úsečných hovorů a křečovitých úsměvů se stále víc mísí vůně silné hovězí polévky a zbožňované maminčiny svíčkové. Ještě hodinu vydržet, pochop to, už nepatříš sama sobě, už nejsi ta neznámá holešovická holka, trucovitá, ctižádostivá, kterou k vysoké laťce a trenéru mládeže v RH Bůžkovi přitáhla málem za uši tělocvikářka. „Mámo, táto, Janino, mám děsný hlad, tady to voní, ten dort je pro mě? Jen jestli se strefím do pusy, tak se mi klíží víčka.“ Kdepak klid domova, kdepak spát! Už jsou tu nedočkavci z televize: „Ano, ještě dnes ve večerních televizních novinách. Milióny našich diváků vás chtějí vidět a slyšet. Pobesedujete s naším redaktorem.“

Slovo pobesedovat dostává záhy tvar závaží, které za sebou vláčí dlouhé týdny. Auly, tělocvičny, schůzovní místnůstky, mezi posluchačstvem mládež, dospělí, důchodci, někdy až tři besedy za den. Lidičky, já ráda, ale nemučte mě tak, aspoň ne besedami, za kterými se musí jet desítky kilometrů a místo zvědavých posluchačů je nakonec v sále poloprázdno a rozpačití pořadatelé nešetří omluvami: „To je ten televizní seriál, my za to nemůžeme.“ Už si připadala jako obehraná gramodeska, místo věčného mluvení potřebuje zahájit přípravu na mistrovství Evropy v Aténách...

*

Zaťukání. „Ahoj, Pavle. Ještě to není, mají volat, aby potvrdili objednávku ubytování. Jo, dneska mi to nějak nejde od ruky. V poledne jsem viděla pár holek u stojanů. Koukám, trénink jim moc neleze pod nos. Kdybych tak mezi ně mohla vletět. Jenže já od porodu v pětasedmdesátém nesmím pořádně běhat, posilovat, trénovat odrazy. Doktoři si řeknou: artróza v kyčlích a hotovo. A ještě dodávají: vždyť už je to vlastně jedno, stala jste se olympijskou vítězkou, pak ještě mistryní Evropy, vyšší pocty zatím v atletice nejsou. A vykládej jim, že sport, když tě to chytne, je posedlost, že musíš pořád dál a dál, že přitom vůbec nejde o pocty. Když jsem byla holka, byl pro mě nejtěžší rodičovský trest zákaz jít na hřiště. Nevím, jestli bych ještě dokázala, co tenkrát. Denně vstávat ve čtyři ráno, jezdit do Chuchle, kde jsme měli učňovské středisko, odpoledne trénink, padnout do postele, ani nevědět jak. Ale to přece sám znáš nejlíp...“

Jenže Pavel Pěnkava už v místnosti není. Mluví ke čtyřem prázdným stěnám. A mluví vůbec? To všechno to datum, babička je asi neměla připomínat, připomeneme si zítřek jen tak na oslavení kamarádky s laťkou, tedy Mileny Rezkové revival. Ubrečený jen občas zmáčený říjen a myšlenky jako tažní ptáci neklidně přeletují z příhody na příhodu. Jak se s ní zatočil svět, když výkonem 144 cm vyhrála žákovský přebor Prahy! Jak později pochybovala sama o sobě, protože s velice náročným trenérem Hanouskem se výkonnost ustálila na bodě kolem 160 cm a dál to nešlo. Jak si ji po nevyvedených závodech na Vinohradech dobíral Hübner.

Co dobíral, vyloženě provokoval: „Vidím, že skáčeš jako koza.“ Kdo takovou poznámku nejapného slyší rád? Potom však následovala věta: „Mám výškařskou skupinu na Spartě, nechceš to v ní zkusit?“ Osudná slova pro její sportovní kariéru i pro život. Vždycky věděl, kdy jí srazit hřebínek nebo naopak zahrát na strunu ctižádosti. Ustálili se třeba na rozběhu z pěti kroků jako optimálním. Jenže po jabloneckém rekordu, nedlouho před olympijskými hrami ji v tréninku začal po určitou dobu trápit sedmikrokovým rozběhem. A musela se tvrdě potýkat s rozházenou technikou, cizelovat ji, podobně jako v zaměstnání, když pracovala se zlatem. Hrbíš se u stolu nad prstýnkem, opiluješ, ovaříš, vyleštíš, prostě se s tím nimráš, pak do toho nešetrně foukneš letovací pistolí a – musíš začít znovu. Nesmírné koncentrace a trpělivosti je při tom třeba, jako u vysoké laťky.

Zvykla si trénovat na kvalitu, zvykla si tak i závodit. Zasahovat do pořadí s kvalitou. Vždycky vlastně v praxi předváděla, že méně bývá i více. Jen tak přišlo neočekávané zlato z Mexika 1968, očekávané, ale těžce vybojované zlato z mistrovství Evropy v Aténách 1969 a v následujícím roce i další zlato – vlastnoručně vyrobených snubních prstýnků pro novomanžele Miloslavu a Rudolfa Hübnerovy.

Jenže to všechno už skoro není pravda. S Rudou se rozvedla, na zlaté medaile usedá prach. Od života i od sportu chtěla víc. Bez růžových brýlí, dokonce vůbec bez brýlí, ty později při závodech vystřídaly kontaktní čočky.

Když si 8. srpna 1972 mohla při olympijském slibu připít šampaňským s předsedou vlády (žel toho šampaňského bylo asi tak na dva prsty a krutovláda socialistů pokračovala pustošit – hyzdit tu společnou krajinu ještě dalších necelých dvacet let), změnila se vidina dalších olympijských her v Mnichově v tak silný magnet, že odpoledne na Strahově o 18 cm přeskočila osobní výšku a naposledy ustanovila nový československý rekord – 187 cm. Tehdy nemohla nic vědět o existenci jistého bulvárního novináře (až nechutně podlého), jinak autora módních klípků, nyní však akreditovaného na olympijských hrách, který totálně zneužije souhry okolností a vypustí nad Mnichov novinářskou kachnu. Přistála na stránkách Süddeutsche Zeitung pod titulkem „Die goldene Dame“. Obsahovala dojemné vyprávění o atletce, která chápe sport jako operetku, je v podstatě líná a k překonání rekordů jí stačí trochu legrace a osvědčený doping – alkohol. Nezapomněl všivácky čtenáře ujistit, že Milenin trenér a manžel Rudolf Hübner je bratrancem čtvrtkaře Hübnera ze Stuttgartu, a aby se nesešli, nesměl jet do Mnichova. Prostě lež na lež. Bohapustá lež je dodnes záležitost mnohých slabochů v národě, opět bohapustých a opět tolik prázdných na mysli.

Při trénincích v olympijské vesnici nemohla zůstat uchráněná před snůškou hanlivých pomluv, klid pro přípravu byl fuč. Umění prodat výkon v pravou chvíli je taky umění. Vždyť leckdy stačí smítko v soukolí svalů a nervů a najednou se to celé zadrhne. Navíc už přicházela ke slovu nová generace výškařek – atleticky vzrostlým flopistkám sahala sotva po rameno...

*

„Haló, to jsou Klánovice? Výborně, tady je Rudá Hvězda, máme u vás rezervaci na termín...“

Běžný dialog, šeď dalších tří hodin, teď už opravdu vyplněných tím, k čemu ji předurčuje zařazení.

Zamyká dveře kanceláře, ještě se vrací pro deštník. Opuštěné stojany na tréninkovém hřišti vystupují z přítmí jako němá výčitka. Kaluž, do které šlápla, dává stop přemýšlení na tohle téma. Jestli to dobře pojede, mohla by pro Lindu ve školce dorazit včas. Kotě jedno mrňavé, včera ji tu zase měla odpoledne na gymnastice. Pohybový talent. Jaký sport ji jednou definitivně zaujme? Ten maminčin? Kdo ví, sama taky začínala s baletem.

Linda zatím nejraději hopsá kolem Saliny. To je desetiletý trpasličí pudl, fenka. Měla ji dřív než dceru. Když přivezla Lindu z porodnice a uložila do košíku, Salina nejdřív trucovala, že už v téhle domácnosti není středem světa. Jo holka, takový je život, každý chvilku tahá pilku. Každý tvor musí být především rád na světě, objevovat radost v malých prostinkých věcech, když ty takzvaně velké odplaví čas. Já bych ti mohla vyprávět, kdybys mi rozuměla. Salina, to zní podobně jako Saliha, velice přesná pro pravidla rapu, se kterými stanovila La Loi = zákon, co zní jejím uším velice jednoduše, udělej ze sebe známou tvář, vždyť máš taky hlas... tak můžeš měnit zaběhlý zákon v pustině nehostinných rádoby hudebníků svou troškou do mlýna...

K prasknutí nacpaný autobus se s hekáním šplhá vzhůru kolem Bulovky. Vmáčknutá do těsného prostoru se usmívá. Takže babička nezapomněla. Přijede. Linda a Salina z toho budou na větvi. A přede dveřmi je volná sobota i neděle. Třeba jim nebude pršet.

Takže libovolně můžete také zavzpomínat na kamarádku s vysokou laťkou, na 17.10.2012. Ať vám taktéž nenaprší do nosu, tak tady máte bezva hudbu stereo.

Bassomatic – Go Getta Nutha Man [Radio Edit]

http://www.youtube.com/watch?v=W7a24hUHSrU

WestBam – Der Bundespräsidenten Mix + Der Pink Panther Mix

http://www.youtube.com/watch?v=Z7nYlSugc2Q

(Zvonimír Šupich maestro na kroniku a na sportovní události)